History of watch

In the time when the clocks still do not exist, people use for time keeping all what they found around them. Thanks to the elements many clocks came into being, like liquid clock, hour-glass clock, sand glass clock, etc. For orientation in time people used also burning candles, whose wax diminished in relation to their size and a certain time. A peculiar way of time keeping was the number of recited psalms. Time keeping underwent a long evolution and a lot of means how to keep time came into being. Among the most extended watch before the origin of today´s mechanical ones were those which used the Sun rotation

Mechanické hodiny

Od těchto hodin už byl jenom krůček ke “klasickým” mechanickým hodinám poháněným závažím. Ty se začaly objevovat ke konci 13. století. Ku podivu však neměly ani ciferník a ani jednu ručičku: čas oznamovaly zvonky. Ciferník a hodinová ručička se objevily až v dalším století.

Zásadním problémem mechanických kolečkových hodin bylo zajištění rovnoměrného chodu. U prvních mechanických hodin rovnoměrný chod zajišťoval tzv. lihýř. Byl to svislý hřídel s příčníkem se dvěma závažími. Na hřídeli byly dvě lopatky, které zapadaly do protilehlých zubových mezer ozubeného kola. Kolo tak rozkývávalo lihýř, který pak udržoval relativně stálý chod. Natahovat se takovéto hodiny musely každých 5 až 6 hodin a za tu dobu se dokázaly rozejít až o neuvěřitelné 2 hodiny! Jejich natahování přitom nebylo nikterak snadné: závaží středověkých věžních hodin totiž vážila 250 až 600 kg.

První hodiny

Roku 1581 sledoval sedmnáctiletý chlapec v katedrále v italské Pise - nedaleko slavné šikmé věže - lampu s věčným světlem: chlapce zaujalo, že když lampa opisuje velký oblouk, kývá se rychle, když se oblouk zkrátí, rychlost klesne, ale každý kyv - bez ohledu na to, jak je dlouhý - trvá stejně. Bystrému chlapci jako časomíra posloužil vlastní tep. Není podstatné, do jaké míry je tento příběh pravdivý. Podstatné však je, že ten chlapec se jmenoval Galileo Galilei a že tento fyzik, astronom, matematik a filozof dal světu vynález, který hodiny tak zoufale potřebovaly: kyvadlo. Protože sám hodinář nebyl, použil kyvadlo jako časoměrný prvek buď jeho syn Vincenzo nebo pravděpodobněji známý nizozemský fyzik a matematik Christian Huygnes (asi roku 1657). Kyvadlo dalo hodinám potřebnou přesnost a umožnilo použít minutovou ručičku.

Závaží a kyvadlo sice umožňují sestrojení hodinového stroje s relativně značnou přesností, nehodí se však pro kapesní nebo dokonce náramkové hodinky. Stavbu hodin malých rozměrů umožnilo nahrazení tíhy závaží silou spirálové pružiny - hodinového pera. Prvním kapesním hodinám poháněným pružinou se pro jejich velikost a tvar říkalo "norimberské vajíčko". Sestrojil je kolem roku 1500 norimberský mistr hodinář Peter Henlein. Během následujících let vznikaly desítky dalších návrhů, ale hodiny stále ještě plně nevyhovovaly. Především rozdíly v teplotách způsobovaly, že hodiny ovládané perem měnily svoji rychlost. Teprve až v 18. století došlo, a to téměř najednou ve 3 místech (Anglii, Francii, Švýcarsku) k sestrojení skutečných chronometrů založených na principu pera a nepokoje. Nepokoj je tvořen setrvačníkovým kolečkem (setrvačkou), kterým střídavě na obě strany pohybuje slabá spirálová pružina (vlásek).

19. století přineslo do výroby hodin a je dokladem zručnosti a dovednosti Evropských hodinářů. Za ty nejšikovnější bývají tradičně považování Švýcaři.

A jak přišly náramkové hodinky na svět? Přispěla k tomu 1. světová válka, která oblékla muže celé Evropy do uniforem a u těch nebyly vesty, do jejichž kapsiček by si je naši dědové či pradědové mohli dát.